Opajcnem sem cosi zo stranky prazskeho Divadla na Baterky, do ktoreho Vas srdecne pozyvame, kedze nam robi reklamu :) na predstavenie TRI SESTRY. Navyse milujeme cestinu. A placky. A cestu rozheganym autobusom do Prahy.
"Antone Pavloviči! I Vy, Vy! Psal jste si hry, člověk je čte jedním dechem, směje se, pláče, je to takové hořkosladce veselé i smutné. Z hlediska čtenáře k popukání, žito, převelice k pláči. Zajímalo by mne, jaký život jste žil Vy, převelice drahý Antone Pavloviči? Byl-li to takový vaudeville, o jakém píšete, moc Vám nezávidím. Lidé, kteří příliš sní o životě, jaký by chtěli prožít, místo toho, aby pro svou vizi něco udělali, nikdy nežijí život, o jakém sní. Většinou se nechají přinutit, samozřejmě že neradi, k prožití života někoho jiného. Možná, že nemohou jinak, možná, že jim není dáno, možná, že ani nechtějí jinak. Kdo ví. Jejich sen o životě však mnohdy mívá podobu jen takového jakoby nejasného tlaku někde z oblasti podbřišku. No a uskutečněte takový sen! Jejich život bývá truchlivý, většinou k nepřežití, nicméně takoví lidé bývají mnohdy komičtí. (A to i pro ty, kteří takto žijí.)
Rodina tří sester žila do určité doby život svého otce – velitele vojenské posádky. Dům byl vždy plný důstojníků, veselých kumpánů, příživníčků, závislých na jejich otci. Dvořili se dceruškám velitele, ony byly obletované a vcelku jim nic nechybělo. Že to nebylo žádné štěstí? No a co, hlavně, že bylo veselo. Pak otec umřel, dům se vyprázdnil od příživníčků a najednou bylo neveselo, truchlivo. Odešel ten, jehož život žily. No a o tom, jak to bylo dál, je tato hra. Podobenství o utrpení lidí, kteří podlehnou tupým hovádkům a žijí jejich život. Dělo se tak kdysi, děje se tak dnes a bude se tak dít po věky věků s těmi, kdo v sobě nenajdou odvahu žít život svůj vlastní. Co s podobenstvím? Čechov velice dobře věděl, že podobenství čistě naučná, lidi spíše odpuzují. Snaží se tedy o někdy jemnou, jindy drsnou karikaturu, aby to, co chce říct, bylo stravitelnější. Nabubřelé fráze, slzy lítosti nad sebou samým, nepatřičná gesta, vřelá vyznání někomu, komu je to naprosto lhostejné a hlavně slovíčko „kdyby“ v čase minulém, to jsou postupy, které používá. Hrát Vaše hry, Antone Pavloviči, tak, jak na nás působí při jejich čtení, se téměř nedá. Naštěstí naše divadlo neuznává fakt, že se něco nedá. Dá! Ale odnesete si to vy, milí diváci. Kdyby to člověk věděl, kdyby to věděl!
Martin Ondruch"
"Antone Pavloviči! I Vy, Vy! Psal jste si hry, člověk je čte jedním dechem, směje se, pláče, je to takové hořkosladce veselé i smutné. Z hlediska čtenáře k popukání, žito, převelice k pláči. Zajímalo by mne, jaký život jste žil Vy, převelice drahý Antone Pavloviči? Byl-li to takový vaudeville, o jakém píšete, moc Vám nezávidím. Lidé, kteří příliš sní o životě, jaký by chtěli prožít, místo toho, aby pro svou vizi něco udělali, nikdy nežijí život, o jakém sní. Většinou se nechají přinutit, samozřejmě že neradi, k prožití života někoho jiného. Možná, že nemohou jinak, možná, že jim není dáno, možná, že ani nechtějí jinak. Kdo ví. Jejich sen o životě však mnohdy mívá podobu jen takového jakoby nejasného tlaku někde z oblasti podbřišku. No a uskutečněte takový sen! Jejich život bývá truchlivý, většinou k nepřežití, nicméně takoví lidé bývají mnohdy komičtí. (A to i pro ty, kteří takto žijí.) 
